1.	Baseline projektů Stanovení baseline projektu (v hovorovém pojetí "bejzlajny") slouží ke stanovení poklesu emisí GHG (koncentrace skleníkových plynů GHG - greenhouse gases) v energetických projektech. Referenční úroveň emisí, nebo-li "základní křivka projektu", je stanovení základní křivky průběhu dané veličiny (spotřeby paliv - ztráty ve zdroji - ztráty v rozvodech - konečná spotřeba energie, a tomu odpovídající emise skleníkových plynů, palivové a provozní náklady, investice apod.) u výchozí základní technologie nebo technického řešení sloužícího pro porovnání hodnot k opatření realizovaného v rámci projektu snižování emisí skleníkových plynů. Cílem je nalezení přínosů realizace projektu (tzv. "additionality"). Jedná se tedy o hypotetický propočet emisí pro případ, že se zamýšlený projekt nebude realizovat.
2.	Principy metod používaných pro stanovení baseline Ve většině případů bude na ČEA stanovena tzv. "standardizovaná" (normalizovaná) metoda, která stanoví jednotnou baseline vždy pro celou kategorii projektů. Metoda stanovení baseline případ od případu (neboli projekt od projektu), která je zaměřena na vývoj baseline pro každý jednotlivý projekt s použitím odpovídajících informací dostupných pro tento konkrétní projekt, bude použita jen ve výjimečných případech. K tomu, aby mohly být odpovídajícím způsobem zpracované podklady pro zařazení do jednotlivých portfolií, je nezbytný velmi kvalitní popis výchozího a možného budoucího stavu daného projektu. Projekt musí snižovat emise GHG v požadované výši, musí být realizovatelný technicky a ekonomicky a musí být stabilní po celé sledované období, tj. ekonomicky s přijatelným rizikem provozu. Pro většinu projektů bývá základním výchozím podkladem energetický audit, který je potřeba doplnit především popisem možných variant projektu, který by byl v průběhu životnosti navrženého opatření bez jeho realizace. Navržené opatření je realizačního charakteru, tedy průnikem výsledků z energetického auditu a záměrů investora, které je podle typu projektu vhodné doplnit dalšími podklady, jako je třeba studie proveditelnosti, podnikatelský plán, vyjednávání o financování, technická dokumentace apod.
3.	Výpočet CO2 ze spalování fosilních paliv Pro inventarizaci CO2 a dalších skleníkových plynů se používá metodika IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change). Metoda používá "emisních faktorů uhlíku", což je množství uhlíku (respektive oxidu uhličitého) připadajícího na jednotku energie ve spalovaném palivu. Emisní faktory uhlíku jsou tabelovány v metodice IPCC. Emisní faktory uhlíku jsou definovány buď jako všeobecné (default) nebo jako místně specifické. A. Všeobecné emisní faktory uhlíku (příklady často používaných): Hnědé uhlí - 0,36 (0,35) t CO2/MWh výhřevnosti paliva Černé uhlí - 0,33 (0,32 - 0,34) t CO2/MWh výhřevnosti paliva Koks - 0,38 t CO2/MWh výhřevnosti paliva TTO - 0,27 (0,28) t CO2/MWh výhřevnosti paliva LTO - 0,26 t CO2/MWh výhřevnosti paliva Zemní plyn - 0,20 t CO2/MWh výhřevnosti paliva Biomasa - 0 t CO2/MWh výhřevnosti paliva Vytěsněná elektřina MVE - 1,17 t CO2/MWh vyrobené elektřiny MVE do roku 2009 včetně, - 1,07 t CO2/MWh vyrobené elektřiny MVE od roku 2010 B. Místně specifické emisní faktory uhlíku - vzorec pro výpočet emisí CO2 ze spalování fosilních paliv: (hmotnost paliva) * (výhřevnost paliva) * (emisní faktor uhlíku) * (1 - nedopal) Emisní faktor uhlíku (t CO2/MWh výhřevnosti paliva) stanovený na základě složení místního paliva, které je používáno pro zabezpečení energetických potřeb konkrétního projektu. Standardně doporučené (default) hodnoty pro nedopal jsou: 0,02 (tj. 2 %) pro tuhá paliva, 0,01 pro kapalná paliva a 0,005 pro plynná paliva. Je třeba upozornit na skutečnost, že hodnota 0,02 je vhodná pro práškové spalování uhlí, při spalování v roštových topeništích a zejména v domácích kamnech mohou být hodnoty nedopalu vyšší (např. 5 %). Praxe však ukazuje, že "místně specifické" emisní faktory uhlíku se od těch tabelovaných (default) příliš neliší a proto je možno s dobrou přesností použít tabelovaných emisních faktorů.